Přátelé, chtěl bych se s vámi podělit o krásný zážitek. Kamarád mne vysadil na Bílé Hoře, u konečné tramvaje. Jeli jsme z Hostivice. Ocitl jsem se na okraji Prahy, krásný studený slunečný soumrak, a váhal jsem, jak si zpříjemním předjarní podvečer. Nedaleko byl Hornbach. Že bych se zašel poohlédnout po jarních květinách? Co zasadit, jaké plůtky travní a jiné vychytávky ten kutilský megaobchod zjara nabízí? Že bych si zabloumal v chrámu hmoty?
Vedle zastávky se však nalézá krásný bělohorský kostel a klášter Panny Marie Vítězné. A tak jsem namísto do Hornbachu, oslavy hmoty, zamířil ku oslavě ducha. Miluju to tam, už před časem jsem se tam dal do řeči s jeptiškou a poklonil se v místní malé kapli. Dnes dopadaly poslední paprsky slunce, však velmi intenzivní, šikmo na nádvoří. A aby romantika byla úplná, nad kopulí kostela přelétávala obří letadla mířící ku přistání ruzyňskému. Procházel jsem ambity, neboli krásnými malovanými podloubími. Některá náboženská vyobrazení už byla s renovovaná, a věnovala se posvátným a zázračným MARIÁNSKÝM MÍSTŮM země české. V dojetí procházel jsem, trochu fotil, trochu rozjímal. Náhle se zpoza centrální kaple ozval tichý křesťanský zpěv. Zpozorněl jsem. A váben tou jemnou tklivou krásou – vydal jsem se tam. Malá skupinka křesťanů, starší lidé se zpěvníčky, tiše a pokorně procházeli ambitem – aby vykonali Pobožnost křížové cesty. Znám to, tohle projití křížové cesty se zpěvem a četbou, s pozastavením u každého Ježíšova okamžiku.
Jedna starší paní se na mne ohlédla a s úsměvem mi mlčky nabídla zpěvník.
Ne, pokývl jsem. Ale vyjádřil jsem, jak rád se k nim na chvíli tiše přidám.

Prošel jsem s nimi prvou polovinu zastavení. Hovořili a zpívali o Ježíšově bolesti. O tom, jak i Boží Duch, je-li v lidském těle, zažívá okamžiky slabosti a malomyslnosti. Když Ježíš zakolísal pod křížem, přistoupila žena Veronika a podala mu šátek. Ježíš otřel tvář a v šátku se vyobrazil – na malbě v ambitu – otisk jeho tváře.
Ta malá skupinka křesťanů podloubím pokračovala dál. A říkala a zpívala, jak Ježíšova matka, Panna Marie, stála a dívala se na utrpení milovaného syna. Překvapilo mne, co říkají. Že Panna Marie třicet let žila po jeho boku a nerozuměla mu úplně. Ale věděla či tušila, že v něm sídlí Boží Duch, a věřila mu a přijala jeho úkol.
Popošli jsme dál, opět jsme se sklonili, zazpívali – a já jsem od nich slyšel, že Ježíš klesá pod křížem a padá na dlažbou jeruzalémskou. Vzpomněl jsem si, jak jsem v tom podivuhodném městě procházel kamenitou Via D
...
https://www.youtube.com/watch?v=WPi4ckWatA8